Ženy a společenský tlak

Dnes je Mezinárodní den žen. A dnes mi také v jedné učebnici obezitologie padl do oka jeden odstavec..

„Je zarážející, že ve sledovaném souboru více než jedna čtvrtina obézních můžu nepovažuje svou obezitu za problém. V kategorii nadváhy je to dokonce 77%, zatímco pouze cca 10% žen s obezitou svou hmotnost nepovažuje za problém. Je to pravděpodobně dáno celkovou společenskou situací, kdy k mužům s nadváhou je společnost velmi tolerantní, zatímco u žen je většinou vyžadován nízký index tělesné hmotnosti jako tzv. Ideál krásy.“ (Matoulek a kol, Manuál praktické obezitologie, 2019)

Jak to na vás působí? Za mě je to velmi smutné. A o to smutnější, že si tento společenský tlak na sebe často vytváříme my ženy navzájem. Žena musí být krásná a štíhlá i po třech dětech, zatímco u tatínků je to bříško přece sexy!

Mám jednu kamarádku, vždy měla plné ženské tvary, krásný obličej, velké tmavé oči a úsměv na tváři. Bydlíme dost daleko od sebe, takže se nevídáme úplně často. Jednou jsem za ní přijela na návštěvu a ona byla doslova poloviční!

Byla jsem z toho strašně překvapená, v první chvíli jsem ji začala chválit, jak jí to sluší, jaká je to paráda, ale z jejího pohledu jsem pochopila, že to asi taková paráda není. Později ten den se mi svěřila, že přišla o miminko a to zhubnutí bylo zkrátka způsobené zdravotním stavem a tím šíleným stresem, který si nechci ani představovat.

Když jsem si uvědomila, jak jsem ji hezky pochválila, a došlo mi, že pro ni je to ale neustálá připomínka toho, co prožila, bylo mi z toho dost úzko. Přesto je to pro nás samozřejmé, pochválit..

Nedávno mi zase jedna moje klientka vyprávěla příhodu, která se jí stala na koupališti. Tato klientka už úspěšně zhubla více než patnáct kilo, ale stále pokračuje, aby dosáhla svého cíle. I přesto si u bazénu s dětmi vyslechla rozhovor žen, co ležely kousek od ní o tom, jestli se nestydí se tady takhle vyvalit a ukazovat takový veliký povislý tělo..

A do třetice mám klientku, které zemřel partner a ona v procesu truchlení nějakou dobu zkrátka vůbec nezvládala správně jíst a hýbat se, dost se uzavřela, nechodila nikam ven a občas to podpořila alkoholem. A vše co předtím zvládla zhubnout se jí vrátilo zpět.

Každá z nás žijeme svůj život, máme svůj osud a potýkáme se se spoustou náročných životních událostí. Každá s jinými a každá na to jinak reagujeme. Sama mám za sebou těžké období s dceřinou nemocí a i přes všechny odborné informace, které mám, mi trvalo opravdu dlouho se vrátit zpět a cítit se dobře ve svém těle.

Bylo by skvělé, kdybychom si my, ženy, dnes daly za dárek trochu více lásky a ohleduplnosti k sobě navzájem. Nesuďme a nedělejme závěry, když nevíme, jakou cestou ostatní ženy musí jít.

Bylo by skvělé, kdybychom méně řešily kila, velikosti a centimetry ostatních a kdybychom se raději k sobě navzájem chovaly mile, podporovaly se a nebo se na sebe třeba jen usmály.

Nevíme, co se komu děje a jak to prožívá. A většinou s tím ani nemůžeme příliš pomoci. Ale můžeme darovat alespoň upřímný úsměv na podporu.

A tak, ženy, kašlete dnes (a nejen dnes) na všechen společenský tlak a na všechna ta čísla, uvolněte se a usmějte se na svět, ať se nám tu společně trošku lépe žije 🙂