Jdu do toho, ale začnu až..!

Jasně, chci se o sebe zase starat! Chci zas jíst dobře a chci se zase pořádně hýbat, fakt mi to strašně chybí! Teď je to ale všechno tak složitý. Malá se v noci pořád dost budí, do toho lítáme na ty fyzioterapie a kontroly a Martin má teď v práci největší sezónu, tak mi nemůže s ničím pomoct, teď se to fakt nehodí. Počkám do léta, to už to bude všechno určitě lepší.

Tohle jsem já před třemi lety.

A řeknu vám jedno tajemství, v létě to nebylo lepší! A dokonce ani na podzim. A vlastně to není lepší do dneška. Je to jiný. Něco je určitě snazší, spousta je toho jinak, ale ten čas pořád mizí jak v černé díře a ta energie? Prostě večer jsem utahaná a mám všeho plný brejle. Teď i tři roky zpátky. Tak co je jinak?
Přestala jsem konečně čekat na to magické AŽ..

Když jsem sledovala Aniku, došla mi totiž jedna věc – je to prostě moje kopie. Což je pro mě jako pro mámu samozřejmě super, ale ony ty dětičky nekopírují jenom to, co bychom si my dospělí přáli, ale tak nějak vlastně úplně všechno! A když tvé malé děťátko, co se sotva naučilo mluvit, s vážnou tváří tvrdí, že pije víno, protože je jako mamka, to nechceš. Prostě nechceš. Ono to totiž může vypadat zábavně, ale když se zamyslím, proč jsem tu sklenku do ruky v poslední době brala, tak to už taková zábava vlastně ani není.

A tohle jí přece nechci učit!

Jenže já ji to učit nemusím, ona se to učí sama, v tom to je. Naše děti nás napodobují. Tráví s námi naprostou většinu svého (i našeho) času a my jsme ten zdroj jejich učení. Tak, jak se my chováme dnes, budou mít ony tendenci se chovat, až vyrostou.

Podle toho, zda je nyní bereme na procházky, na hřiště nebo do fast foodu, budou ony trávit svůj volný čas. A když teď uvidí mámu, která přes den skoro nejí, večer se nacpe a dá si dvojku, kdy jí teda naučím ten zdravý životní styl? Tu svoji lásku k pohybu? Kdy jí to předám? V patnácti už na mě bude koukat asi úplně jinak a silně pochybuju, že v té době to půjde 🙂

Musím pro ni být vzorem teď. A tím to asi všechno znovu začalo. Vždy jsem svým klientkám říkala, že je důležité mít tu vnitřní motivaci, dělat tu změnu pro sebe a ne pro své okolí. Tohle je ale asi trošku jiný případ. Od té doby, co jsem máma, jsem poznala úplně nový druh lásky, lásky ke svému dítěti.

A pro to naše dítě jsme my mámy schopné zbořit svět. Nebo ho zase postavit.

Ta motivace, aby moje Anika byla zdravá, šťastná a aby se jí dobře žilo, je ta nejsilnější motivace k činu, jakou jsem kdy poznala. A je jedno, jestli šlo o to, že s ní budu cvičit Vojtovku, aby jednou mohla běhat jako ostatní, a nebo jestli ji chci vychovat v prostředí, kde bude pohyb a vyvážené jídlo normální a přirozené a nebude to něco, co se bude muset učit.

Chvíli mi to trvalo, ale došlo mi, že já se musím chovat tak, jak chci, aby se jednou chovala ona. Musím žít tak, jak chci, aby žila ona. A je jedno, jestli jde o jídlo, pohyb nebo třeba o to, jak spolu mluvíme navzájem a jak se chovám ke svému okolí. Nechci, aby jednou taky musela bojovat se svým obrazem v zrcadle. Stejně bude mít svoje vlastní boje, tak proč by musela k tomu ještě mít tenhle boj, který dostane v balíčku „z domova a do života“.

Neříkejme svým dětem věty typu: „jsem tlustá, s tím špekem mi to vůbec nesluší, nelíbím se sama sobě, až jednou začnu a zhubnu, všechno se změní“ a neříkejme to ani před nimi. Neučme je, že pár kilo navíc je problém a že kvůli tomu se nebudu mít ráda. A neučme je ani to, že se to samo nějak vyřeší, když počkám na až. Až zhubnu, tak nepřiletí jednorožec a nezasype mě magickým prachem, který udělá z mého života pohádku, to se prostě nestane, tak co kdybychom to přestali namlouvat sobě i našim dětem?

Buďme jim radši příkladem. Stejně jím jsme, i když nechceme.

Oni nás budou stejně sledovat a napodobovat. Na procházce, při cvičení doma na podložce, když doma vařím, když vybírám jídlo v obchodě a čtu si etikety, ke všemu mám tu svoji pomocnici, která na mě kouká těma svýma velkýma modrýma očima a snaží se dělat to samé, co já.

A že mě teď občas vidí, když si po procházce sedneme na zahrádku, že si dám tu dvojku vína nebo pivo? OK, nemusím být perfektní a ani nechci. Stačí mi, že ví, že jít se projít, jít si zacvičit, to je to normální. Že dát si občas zmrzlinu je v pohodě, ale nemáme ji každý den. Že když se mnou vaří, vidí čerstvou zeleninu, čerstvé maso a ne krabičku, co strčíme do mikrovlnky.

Nemusíme být dokonalí, ale musíme mít stále na paměti, že na nás koukají a učí se. Tak to pojďme dělat dobře pro sebe i pro ně!

Přidejte se do mé uzavřené skupiny, ať na to nejste sami 😉